Tož. Do konca dubňa zbyvá 14 dní. Konec dubna je tradičně spjat s pálením všeho možného Zdenisovým soxem počínaje, čarodějnicemi konče. Koná se totiž březovské pálení čarodějnic. (Název Březová není odvozen od toho, že to tam Bříza zalomí hned po příchodu!). Podíváme se na pálení let minulých.
Poprvé jsem se na pálení odhodlal před třemi lety. Celou dobu tam byla totální nuda. Cesta zpět mi to však vynahradila. Šel jsem totiž s těma největšíma kabrňákama. Naše složení bylo: vládce mouder Yaroush, jeho věrný nohsled s aerodynamickou lebkou Kalaben, Honza, co má za psa Alana, Máchys, kterýmu se tak ještě neříkalo, a dva Martinové — já a Čerňoch.
Martin byl nalitej a to se mu vůbec nelíbilo, protože by se to prej hlavně nelíbilo jeho tátovi. Honza byl taky nalitej, ale bylo mu to tak nějak wurst. Akorát ved chytrý řeči, jak je uvedeno například v předchozím článku. Máchys mi dodneška tvrdí, že jsem byl opilej, přestože jsem si dal enem jedno pivo, protože mě nebavilo stát v tý frontě :). Sice toho vydržim málo, ale jedno pivo vydržim spolehlivě :). A Honza si dodneška myslí, že jsem nadával popelnici, což je nesmysl, protože popelnice (a tu v Rychnově obzvlášť) mám velice rád.
Další rok byl úplně speciální. Tejden před tim jsem trávil v Amberku a o těchto čarodějnicích jsem v náznacích psal už asi ve sto článcích. Skutečnost byla taková, že jsem po příjezdu z Amberka zaparkoval u televize a koukal na MS v hockeyi (tuším, že byl zápas CAN-USA, ale nejsem si ist a nesce se mi to hledat). No, na Březovou jsem dorazil po paměti skrz lesy, louky a pole v naprostý tmě někdy půl hodiny před vstupem země do EU. A potkal jsem Čerňocha, kterej se mě zeptal, jestli bych nešel domů. Tak jsem ho slušně (ano, občas to umim i slušně) poslal v ona místa, že jsem zrovna přišel.
A pak nabraly události rychlej spád. Potkal jsem Máchyse, kterýmu se tak pořád ještě neříkalo a ten poslušně zahlásil, k jakejm všem prasárnám došlo. V tu chvíli mi začalo jako správnému Sparťanovi srdce bít rudě a začal jsem rudě i vidět. Jeden z mých tehdejších i současných nejlepších kamarádů, kterého nebudu jmenovat (a teď to jednou myslim ohne Scheiß), se zachoval tak, že mi to docela vyrazilo dech. Mnohem víc mě pak ale mrzelo, že mi k tomu ani nechtěl nic říct. (Doufám, že nechápeš tyto řádky jako veřejný nátlak. S touhle událostí jsem se vypořádal, je to za mnou, tak na to kašli. I když jestli chceš, dveře máš otevřeny.) Ale jedna kamarádka se zachovala ještě hůř. Mno, co to tady budu rozebírat, tuhle událost na mě vědí i lidi, který vůbec neznám. Aneb když jsem se dozvěděl, čím jsem znám v ročníku, do kterého jsem měl přijít z Německa, ani jsem nevěděl, jestli se mám víc smát, nebo si vlasy rvát. Když se na mě podíváte, tak podle mých koutů zjistíte, k čemu jsem asi přistoupil.
V lese jsem si mezitim stačil zahrát na paparazza, akorát že se nestalo nic tak super :(. Tohle byly taky jediný čarodějnice, ze kterých jsme domů šli po silnici. Poznal jsem tam některý betálný lidi, co neumí říkat třeba písmenko L. Nikdy mě neviděli, ale říkali mi kodaku, což je docela zvláštní. A malýho synka tehdejší třídní učitelky jsem musel odvést k našemu vchodu, protože sám nebyl schopen najít ani měsíc na nebi.
Mezitím. Mezitím řekl Washek, že bydlím v ulici Kosmonautů, Zed si myslel, že svoji rozroštěnou Nokii vyměnil za klacek. Washek se taky bál sprchování s Máchysem jak čmert kříže, zato Zed se na to po zkušenostech z minulého týdne těšil.
A poslední čarodějnice, to byl příběh. Někdo brečel na mezi, jiný se válel na kopci. Já poprvé viděl Veuču, která mi mimochodem ještě něco dluží (vim, jsem nechvalně znám tím, jak jsem na prachy :)). S paní Vacurovou jsem se vsadil o dvě stovky (zas ty prachy), sázku jsem vyhrál a prachy jsem ještě nedostal. Předmětem sázky nemohlo být nic jiného než Zed. Pak jsme se přesunuli do kontejneru, kde Ondra poznal, jak je takovej kontejner tvrdej :). Aby na tu bolest nemusel myslet, radši usnul. A Veuča si za něj našla náhradu — mě a Zeda (tady jde vidět, že Ondra vydá za dva).
Odchod byl taky docela rošťácká záležitost. Máchys měl neustálou potřebu ztrácet se v lese. Ke mně si to štrádovali Kaly, Washek a Zed. A to přesto, že jsem jim dopředu oznámil, že je nebudu sprchovat. Po příchodu do Sokolova musel Máchys Kalyho naučit zvracet. Po cestě se taky ujednalo, že u mě nebude spát jedna roštěnka, která u mě spát podle předodchodního plánu měla :(.
A to je asi tak všecko.